Ahojky všem, mám tu další díl Srdcového krále, tak snad se bude líbit. Povídka současně probíhá i na wattpadu :)
Adam toho o záchranných akcích věděl asi tolik, jako kterýkoliv jiný televizní producent, ale byl si jistý, že dlouhodobý stav bezvědomí by mohl mít na člověka mentální následky. Nakládání blondýna na nosítka, hučení policistů, kteří se snažili eliminovat počet čumilů a vlastní zrychlený dech tak nějak vnímal spíš vzdáleně, dokud se Tommyho oči neotevřely a nepohlédly jeho směrem. Ze zcela pochopitelných důvodů se Adamovi ulevilo, už se totiž viděl za mřížemi, s hrozbou trestu odnětí svobody a možná i zabití od někoho z Tommyho rodiny. Protože tenhle kluk bez diskuze nepatřil do sorty obyčejných lidí s obyčejnými problémy. A hlavní důkaz o svých myšlenkách právě Adam držel v ruce. Stačilo se oné bílé věci dotknout a měl jasno. Protože žádný obyčejný člověk vám jen tak nestrčí do ruky deset gramů práškového cukru v igelitovém balíčku, abyste ho schovali.
Adam sice nebyl úplně znalý drogové problematiky, ale stejně jako pochytil informace o bezvědomí z filmů, jeho mozek se dokázal docela spolehlivě rozhodnout, co by měl s oním balíčkem udělat. Protože držet ho jen tak v dlani a dopustit, aby to viděl někdo další, by znamenalo problémy toho nejhoršího kalibru. Proto se jeho ruka nenápadně ztratila v kapse, zatímco sledoval, jak se jeho směrem otočil jeden ze strážníků a za chvíli už si to k němu šinul naléhavou chůzí.
"Pan Lambert?" oslovil ho muž zákona znale. Buď ho znal z televize, nebo některý z přihlížejících a ten to policistovi řekl.
"To budu já," zabrblal Adam otráveně. Konečně si totiž uvědomil, že v první řadě mířil do práce, kde na něj čekají pořady, jejichž vedení, pokud hlavouni předají někomu jinému, by taky mohlo tomu dotyčnému zůstat, pokud se do studia nedostaví včas, nebo nebude mít adekvátní výmluvu. Co si budeme povídat, blondýna na kole mu byl vážně čert dlužný. Jestli kvůli němu ještě přijde o své projekty, které si vypiplal jako vlastní dítě, asi se vražda nakonec konat bude.
"Můžete mi k tomu předběžně něco říct? Určitě bychom vás pak rádi viděli na stanici, ale potřeboval bych nějaké základní informace," oznámil mu policista se strohým úsměvem.
"Bude ten kluk v pořádku?" zahleděl se mu Adam přes rameno. Blondýn už ležel v sanitce, jejíž řidič se ještě na něčem domlouval s doktory. Když Adam domluvil, šofér už si to začal štrádovat k volantu.
"Snad to nebude nic vážného, ale musí ho vyšetřit," vysvětlil strážník.
"Chci si to vzít na starost. Ne že bych měl snad výčitky svědomí, ten kluk mi tam prostě vlítnul a musel jet zaručeně na červenou, ale podle vizáže soudím, že na ošetření nebude mít peníze," přednesl muži svou představu o událostech budoucích. Když si pospíší, stihne ještě dojet do nemocnice a vyřídit formality. Pro jistotu ale po cestě zavolá do studia, že se zdrží a bude doufat, že jeho asistent Derek to zatím nějak zvládne.
"Dobře, to je vaše volba. Říkáte tedy, že vjel do křižovatky na červenou?" ujišťoval se policajt. Adam přikývl a zamračil se.
"Netuším, co dělal. Jako kdyby někam chvátal a myslel si, že to přes křižovatku stihne…"
"Nějaké materiální škody, pane Lamberte?" zajímal se strážník. Všechno, co Adam dosud řekl, si zapsal do svého malého notýsku.
"Pokud vím, tak ne. Na mém autě určitě ne a neviděl jsem, že by někdo další do někoho naboural. Nějak jsme všichni zareagovali pohotově. Podívejte…" Adam přistoupil kousek blíž, měl pocit, že musí hrozně křičet, aby ho muž přes všechen ten hluk slyšel. "Já nechci toho kluka nechat jeho osudu v takovém stavu. Asi bychom to stihli oba, ale on zazmatkoval a prostě upadl. I tak se chci o jeho ošetření postarat. Pevně věřím, že se to obejde bez dalších oplétaček. Pokud bude v pořádku," nechal se Adam slyšet.
"Jsou to jen předpisy, pane. Musím to prostě sepsat, ale pokud to bude chtít ten muž řešit víc, asi se oplétačkám nevyhnete."
"I když za to může on? Tak to by byl asi úplně blbej, ne?" rozčílil se Adam. Ještě aby to pokračovalo nějakou dohrou. Už tak měl svých starostí dost. Prací počínaje a Troyem konče.
"Nemusíte se hned čertit… Zatím to bude všechno!" Strážník se k Adamovi otočil zády a začal kráčet pryč. Ještě si brblal něco pod vousy o lidech z televize. Adam na něj zapomněl v okamžiku, kdy se houkačka ambulance znovu rozeřvala na celou křižovatku. Bohužel se nezeptal, do jaké nemocnice kluka vezou, takže mu nezbylo nic jiného, než skočit do svého auta a vyrazit za sanitkou. Ve zpětném zrcátku si ještě všiml policisty, jak za ním mává. A co jako čekal? Že na té křižovatce vystojí důlek, než se muži v uniformách rozhodnou, co dál? Díkybohu po něm policajt nic nechtěl, jako například doklady. Při své dnešní smůle by Adamovi určitě balíček s bílým práškem vypadl z kapsy. Až v autě si uvědomil, jaké měl štěstí a taky proklel blondýna až do desátého kolene. Jakmile bude klid, zbaví se toho. S tímhle nechtěl mít nic společného.
Na recepci v nemocnici u Svatého Matyáše se hned nahlásil sestře a poskytl jí nezbytné údaje, včetně čísla svého sociálního pojištění. Pak zavolal do studia šéfovi dopoledního vysílání Edovi.
"Měl jsem nehodu," řekl na úvod.
"To si snad děláš srandu, Adame. Okamžitě sem přijeď!" poručil mu Ed. Adam se pro sebe usmál. Typický šéf. Ani smrt neomlouvá.
"To těžko. Mám zlomené obě nohy!" zalhal Adam.
"I tak sem hned přijeď!" kázal Ed.
"Jsi šílenec, fakt že jo," zabrblal Adam vztekle a rozhlédl se po narvané čekárně. Za jiných okolností by mu všech těch lidí bylo líto, že tu musí čekat, ale momentálně byl na stejné lodi. "Derek to zatím zvládne, tak buď v klidu," dodal nesmlouvavě.
"Takhle se mnou laskavě nemluv!" okřikl ho šéf, načež se Adam chytil za čelo a zakroutil hlavou.
"Podívej, Ede. V záři reflektorů a Fanatičtí čtenáři jsou moje pořady, já jim vdechl život, a jestli se mnou takhle budeš mluvit ty, tak si seberu jejich práva a nabídnu je někde jinde. Nezapomeň, jakou máme díky mně sledovanost. Je to dostatečně jasný?" zeptal se přísně. Na druhé straně bylo chvíli ticho, než Ed znovu promluvil, ale tentokrát se jeho hlas nesl v přívětivějším módu.
"No dobře. A co se stalo?"
"Srazil jsem nějakýho kluka na křižovatce. Teda ne úplně srazil, prostě mi vjel do cesty a namlel si. Jsem teď v nemocnici, abych vyřídil nějaké formality, ale slibuju, že se budu snažit přijet co nejdřív. Derek má moji plnou důvěru, zvládne to!"
"OK, řeknu mu, že jsi mi volal, ale…"
"Já vím, Ede. Hlavně se neboj, všechno bude v pohodě," odpřisáhl Adam.
"No a ten kluk… je na tom moc zle?" zajímal se ještě šéf. Adam pohlédl k recepci, protože si všiml, že na něj sestra mává.
"Ne, bude v pořádku. Myslím, že utrpěl hlavně šok… no a nějaké odřeniny, ale nechci problémy, tak to zacvakám. Vypadá to, že žije na ulici. Pak poreferuju. Díky, Ede!" rozloučil se s ním Adam rychle a zamířil za sestrou.
"Pane Lamberte? Vy jste s panem Ratliffem nějak příbuzný?" zajímala se poměrně mile. Což se ovšem změní, až obdrží zápornou odpověď.
"Nejsem, ale na tom asi nesejde, ne? Kdo to ošetření zaplatí," hádal. Sestra stále zůstávala v klidu, jistě byla zvyklá na všelicos. A Adam nechtěl dělat problémy. Jen by si s panem Ratiffem ještě rád promluvil. Potřeboval od něj slib, že to tímhle končí. Že po něm nebude chtít bolestné, nebo ho nedej Bože nezačne později vydírat. Něco takového si Adam nemohl dovolit.
"Máte pravdu, jen si ověřuji situaci. Jaký máte k panu Ratliffovi vztah?" zeptala se přímo.
"Opravdu je nutné, mít s ním nějaký vztah?"
"Jestli za ním budete chtít později jít, pak ano. Snad jste viděl alespoň jeden film, nebo seriál z lékařského prostředí, ne? Pane Lamberte," mrkla na něj sestra. Proto s ním stále mluvila tím smířlivým a lehce podlézavým tónem. Znala ho. Přitom Adam se v médiích moc neukazoval. Byl producent, ne hvězda před kamerou. Ale pokud se někdo zajímal o jeho pořady, většinou si zjistil i informace o zákulisí. No, ještě že neprodukoval nějakou podobnou doktorskou sračku. To by si na něm tahle slečna určitě smlsla.
"Ano, rád bych s ním mluvil a vzhledem k tomu, že jsem se upsal k plnému uhrazení jeho léčebných výloh, předpokládám, že na to mám právo, i když jsem jeho nic. Co myslíte… Dolores?" Adam si její jméno z visačky přečetl hbitě a použil jej právě včas, když se sestra nadechovala k dalšímu protestu. Adam uměl mluvit s lidmi, zvládl přece přesvědčit sponzory, aby dotovali jeho pořady, tak aby neukecal jednu mladou žábu? Dolores opravdu sklaplo, jakmile uslyšela své jméno, ale masku nepřístupnosti si na obličeji pro jistotu nechala.
"To je od vás velice šlechetné, pane Lamberte. Mnoho lidí jako pan Ratliff takové štěstí nemá, to ale nemění nic na tom, že…"
"Dolores?" přerušil ji Adam s ledovým klidem. Žena pozvedla obočí. "Ano?"
"Já si teď odskočím a až se vrátím, rád bych, aby tu pro mě bylo přichystané číslo pokoje pana Ratliffa s plným povolením ho navštívit!"
"Ale pane Lamberte, pochopte to…"
"Chápu, že nechcete být postavena před podobnou situaci, cítil bych se na vašem místě stejně. Ale věřím, že existuje způsob, jak to udělat. Volné lístky na naše pořady jsou často brzy vyprodané. Už jste někdy byla ve studiu při natáčení? Který pořad máte ráda?" pustil se Adam do její slabosti. Znala ho, takže znala i jeho práci.
"Fanatiční čtenáři," vydechla Dolores omámeně. Adam se totiž během své přesvědčovací taktiky postupně nakláněl přes pult a momentálně už byl dost blízko na to, aby byla žena zasažena jeho upřeným pohledem a velmi drahou pánskou vůní od Diora. Dobře, jindy na ni lovil kluky, ale pokud splní účel tady, tak… A Dolores najednou působila, jako kdyby se zmítala v nějakém snu. Byla chycená.
"Když mi řeknete, kterého spisovatele máte ráda, pokusím se ho k nám pozvat a…" Adam se naklonil ještě blíž. "A budete mít příležitost s ním mluvit o samotě, to zařídím. I podepsanou knihu s věnováním. A samozřejmě dvě volná místa v první řadě při natáčení. Co vy na to?" lámal ji dál. Žena jeho pohled nevydržela a sklonila hlavu. Chvilku měl Adam strach, že jeho sliby nezaberou, ale když se na něj Dolores znovu podívala, v očích dychtivou touhu zažít vše, co jí právě přednesl, věděl, že má bezproblémový přístup k Ratliffovi zajištěn.
"Dejte mi deset minut, pane Lamberte," pronesla Dolores klidně a pak už si ho přestala všímat.
Adam se vydal k toaletám, protože tu byl ještě jeden problém, který musel vyřešit. Malý, ale nebezpečný balíček ho tížil v kapse jako pět kilo olova a muž cítil, že jestli se ho co nejdříve nezbaví, zblázní se. Nechápal, jak dokázal před Dolores zůstat ledově klidný, s věcí za pět let za mřížemi v bundě. No, podle množství by to bylo možná i za sedm let, odhadoval. Prostě se toho musel co stůj co stůj zbavit. Pak teprve zajde za Ratliffem a vyjasní tuhle událost jednou pro vždy.
Zavřel se do jedné z kabinek, předtím tedy zkontroloval i ostatní a jist si tím, že je na toaletách sám, vytáhl balíček na světlo a ještě jednou si ho pořádně prohlédl. Fajn, věc za sedm let za mřížemi a možná za padesát tisíc dolarů. Adam samozřejmě nevěděl, na kolik vyjde gram kokainu, natož pět deka, ale podle toho, jaká zvěrstva se mezi dealery děla, by dostupnou částku tipoval jen s velkou nadsázkou. Sám si kdysi vyzkoušel marihuanu, několikrát, ale měl štěstí, že to postupně vyšumělo a nezvrtlo se to v něco horšího. Asi k tomu neměl dispozice.
Každopádně nebyl hloupý, aby si spočítal dvě a dvě dohromady a tudíž tak odhadl následky, pokud by u něj drogu někdo našel. Nebo u Ratliffa. Netušil, proč to chce udělat. Proč prostě nedojde do jeho pokoje a někde tam to bílé svinstvo nenechá. Možná už to nebyla jen Ratliffova starost, po tom, co se stalo. Byl do toho zapletený, ať chtěl, nebo ne. Ta věc musí být jednoznačně zničena, znělo jeho konečné rozhodnutí.
Klíčem od auta balíček natrhl a pak jeho obsah hezky pomaličku vysypal do záchodové mísy. Nepřišlo mu to líto. Možná právě zachránil několik lidí od toho, aby se stali narkomany, nebo již narkomany zachránil od předávkování. Bylo nutné se na to dívat z tohoto úhlu, v tu chvíli neměl balíček materiální hodnotu, ale lidskou. Tedy v případě destrukce.
Když byl sáček prázdný, Adam spláchl a vyšel z kabinky ven. Igelit propral pod tekoucí vodou, osušil papírovými ubrousky a schoval tentokrát do kapsy kalhot, která byla hlubší. Jakmile se odsud vymotá, vyhodí ho prostě do koše. Nebo spálí.
K recepci se vrátil s perfektně naučeným úsměvem a nepřekvapilo ho, když se na něj Dolores usmívala také.
"Pan Ratliff už se vrátil z vyšetření. Pokoj jedenáct na tomto patře," oznámila mu jakoby nic. Adam na ni zamrkal a tentokrát se usmál upřímně.
"Jste poklad, Dolores. A slibuji, že na vás nezapomenu. Máte mé slovo, že o návštěvě…" Adam ji pobídl kývnutím hlavy ke spolupráci.
"Deborah Knowlles," doplnila ho pohotově.
"Wow, to je skvělá autorka, souhlasím. Budete o jejím pořadu vědět jako první. Dáte mi na vás kontakt?" požádal ji. Sestra už měla své telefonní číslo a e-mail připravené na malém růžovém lístečku. Adam si jej před jejím bedlivým zrakem schoval do peněženky a natočil se k odchodu.
"Mějte se, Dolores," pozdravil a odešel.
Nebylo mu lehko, když jeho nohy ukrajovaly z dlouhé chodby, z níž vedla spousta dveří do pokojů s pacienty. Neměl nemocnice rád, a pokud to šlo, vyhýbal se jim. Jenže tuhle situaci zkrátka nemohl nechat otevřenou. Vůbec toho kluka neznal. Až se uzdraví, může se z něj vyklubat vykuk s kriminálními sklony. Kokain přece nebylo zanedbatelné varovné znamení, i když Adam dost pochyboval, že kluk je přímý konzument. A dealer už vůbec ne. Jen si jinak nedokázal vysvětlit, jak se to k němu dostalo.
Před dveřmi 11 se zastavil a mohutně nadechl. Tak ať už to má za sebou.
Hned co do pokoje nakoukl, oříškově hnědý pohled ho zasáhl svou zničující silou a ze stejného důvodu, ač přímo Adamovi to přišlo nepochopitelné, se mu podlomila kolena. Musel se chytit kliky, aby se neodporoučel k zemi. Přičítal svou slabost tomu, že byl od nehody doteď většinu času napjatý vlivem nepříznivých událostí a činů, které musel vykonat, viz. odstranění nebezpečného předmětu doličného, přesto někde daleko, v nejzazším nitru vědomí mu titěrný hlásek připomněl skutečnost, kterou od něj Adam slyšel již na křižovatce, když se nad blonďatým mužem skláněl.
Neviděl jsi krásnější a tajemnější oči a už nikdy je z hlavy nedostaneš.
"Můžu dál?" zeptal se, aby zamaskoval drobné zaškobrtnutí. Druhý muž přivřel svůj pichlavý pohled a přikývl. Vypadal relativně v pořádku. Jen pár odřenin na obličeji. A snad to omdlení neznamenalo nic vážného.
"Tommy, že jo?" ujišťoval se Adam o jméně, zatímco za sebou pomalu zavíral a pak opatrně přistoupil blíž k posteli. Blondýn dostal samostatný pokoj, ostatně něco takového Adam v dotazníku zaškrtával. Samozřejmě pod podmínkou, že bude tento požadavek vyvážen zlatem.
"Adam," ujistil se i blondýn a Adam přikývl.
"Jo, jsem Adam Lambert, producent v LAGold24. Znáš tu stanici?" napadlo ho, že by se mohli bavit pro začátek o něčem neutrálním.
"Asi jo, už jsem o ní slyšel. Takže producent. To budeš asi v pořádným balíku," ušklíbl se Tommy. Adam udělal další krok a pak si všiml židle, po které se téměř vrhl, jen aby mohl sám sebe zachránit od stále třesoucích se nohou. Co to jako mělo znamenat? Tohohle kluka zhruba před dvěma hodinami srazil na křižovatce, měl by zpytovat svědomí, ne se tu rozpouštět pod pohledem jeho hříšně krásných očí, ač v dobrém, nebo ve zlém. Nechápal to a nehodlal se s tím smířit. První fušku už měl za sebou, zbavil se drog, teď ještě domluví blondýnovi, aby ho nechal už navždy na pokoji a pak konečně odejde do práce.
"Dá se to tak říct," pokrčil rameny. "Ale usoudil jsem, že ty ne, což nemyslím nijak zle. Sám jsi řekl, že do nemocnice nemůžeš, protože na to nemáš," připomněl mu Adam jednu z posledních poznámek, co blondýn řekl, než sebou švihl.
"Myslím, že je to na mně vidět. Trochu nechápu, co tu dělám. Nic mi v podstatě není a nemůžu si takový luxus dovolit," přiznal Tommy.
"Postaral jsem se o to," mávl Adam rukou, aby dal najevo, že to pro něj není žádný problém. Však ani nebyl, kromě samostatného pokoje výlohy na ošetření a zotavení nepředpovídaly vysokou částku. A stejně se na peníze ohlížet nemusel.
"Nemůžu ti to vrátit, alespoň ne hned. Co třeba splátkový kalendář?" navrhl blondýn. Adamovy koutky se zvedly do pobaveného úsměvu.
"Splátkový kalendář, to už jsem neslyšel hodně dlouho," podotkl. Nenapadlo ho, že by se to druhého muže mohlo dotknout, ale když znovu uviděl jeho bodavý pohled, došlo mu to. "Promiň, nemyslel jsem to špatně. Nikdy nic nemyslím špatně, prostě jen hodně mluvím. Nechci, abys mi cokoliv splácel, nestojí to za řeč a tak trochu za to můžu i já," vysvětlil.
"S policií jsem ještě nemluvil," posmutněl Tommy. Až ho Adamovi bylo trochu líto. Zatím to nevypadalo, že ho tenhle kluk chtěl později vydírat, nebo mu jakkoli jinak znepříjemnit život. Možná se nakonec i dohodnou.
"Já jo a snad by se to mohlo brát jako nehoda. Víš, jsem tu hlavně proto, abych dohlédl na tvé ošetření a…"
"Máš tu věc u sebe?" vyhrkl najednou blondýn a Adam ztuhl. Cítil, jak mu bulvy lezou z důlků, když s nimi těkal po místnosti, záměrně vyhýbajíc se zničujícímu hnědému pohledu. Tak snad nakonec Tommy pochopí, že to bylo nejlepší řešení.
"Nemám," připustil pomalu. Blondýn nakrčil nos a podíval se na něj ze strany.
"Chceš říct, že to teď nemáš u sebe. Někam jsi to schoval," nabádal ho netrpělivě. Očividně se k této možnosti dost upínal, když už první odpověď zněla zamítavě.
"Chci tím říct, že… je dost nebezpečné mít takovou věc u sebe, když kolem nás teď krouží policajti jako supi. Mohlo by nám to pořádně zavařit!" odtušil Adam.
"Tak fajn, vezmu si to později. Tedy mohl bys mi dát pak vědět, kde jsi to nechal a já bych si to vyzvedl," navrhl blondýn. Adam se na židli nervózně ošil, protože ucítil na zátylku varovné pnutí, způsobené nečistou, ba přímo lživou hrou. Tak ten kokain zkrátka spláchnul, co na tom? Když mu to neřekne, bude ho uhánět a přesně tomu se chtěl vyhnout.
Ujistil se, že už se mu netřesou kolena, třas se totiž přesunul do rukou a postavil se. Poté si založil ruce na hrudi.
"Vlastně už tu věc vůbec nemám a mít nebudu!" oznámil blondýnovi nekompromisně. Druhý muž zamrkal svými velkými víčky a klenuté obočí povyrostlo téměř do výše konce čela, kde už začínala odbarvená blonďatá kštice.
"Cože?" vydechl, sedíc ztuhle na posteli.
"Nemám tu věc. Zničil jsem ji. Prostě jsem ty zatracený drogy spláchl do záchodu. A jestli máš alespoň trochu rozumu, poděkuješ mi za to!" zabručel Adam rozmrzele.
Ticho, z nějž by se dala klidně vytvořit hmota, jak bylo hutné a těžké, dosáhlo kritické hranice ve chvíli, kdy blondýn posunul svůj zadek víc do středu vysoké postele a uvalil na Adama oční kletbu. Adam polknul, až ho při tom zaškrábalo v krku. Vážně to bylo tak zlé? Ale on to přece myslel dobře!
"Okamžitě naval moje eSKáčko!" štěkl Tommy.
"Tvoje co?" nechápal Adam. O čem to zase mluví?
"Ihned mi vrať, co je moje! Co si o sobě vlastně myslíš?" pokračoval Tommy v negativní litanii. Adam měl tendence použít na něj tišící citoslovce, jenže byl blondýnovým obratem chování o tisíc osm set padesát šest stupňů totálně vykolejený. Naštěstí mu trvalo jen pár vteřin, aby se vzpamatoval. Tohle si ten kluk tedy dovolovat nebude. Rázně přistoupil až k posteli a zamračil se tak, že si přivodil doživotní vrásku.
"Zničil jsem to, takže si dej pohov. Nejsem žádná tvoje úschovna a kumpán už vůbec ne. Víš, co si o sobě myslím? Že jsem z dobroty srdce pomohl pořádnému nevděčníkovi!" zahřměl tak mohutně, až se svého burácivého hlasu sám lekl. A Tommy očividně taky, protože se někde mezi slovem srdce a pomohl přikrčil strachy. "Slyšíš, co ti říkám?" dodal Adam jen o pár decibelů tišším hlasem.
"Já chci svoje eSKáčko. Vůbec ničemu nerozumíš!" vzlykl Tommy, ovšem paradoxně mu stále šlehaly z očí blesky. Adam už měl dost. Jaktěživ se nesetkal k někým tak umíněným.
"Jednou mi poděkuješ, ale teď tě mám plné zuby!" Adam odkráčel hbitým krokem ke dveřím, kde se naposledy zastavil. "Hlavně jsem ti chtěl říct, že už o tobě nechci nikdy slyšet. Myslím, že jsme si kvit. A jestli se mě pokusíš vydírat, nebo tu nehodu hodit na mě, piš si, že si na tobě moji právníci zgustnou! Krucinál práce!" Adam kolem těla rozhodil bezradně rukama a pak už se poroučel pryč z pokoje. Jen horko těžko zabránil svým pažím, aby netřískly s dveřmi.
"Pro dobrotu na žebrotu!" zavrčel vztekle.
